Takže tady je první ze slibovaných označených emo článků. Pokud neradi čtete cizí myšlenky, tak to raději nečtěte, protože jakmile jednou strčíte hlavu do téhle jímky, jen tak ji nevytáhnete :-P
Takže asi tak, jako chibi-chan Ulquiorra se zrovna cítím. Zítra je, jak všichni víme, 1.9. 2009. Začíná nový školní rok, můj sedmý rok na víceletém gymnáziu v Brně. Stalo se to, co jsme všichni dlouho čekali, ale pořád jsme tak nějak doufali, že se to nestane: dva moji spolužáci definitivně vyletěli, ne neprávem se říká, že druhák je nejtěžší ročník. A místo nich přijdou noví dva. Člověk se vždycky bojí trošku toho, co se zase s kolektivem stane...
Ale strach nikdy není takový, když má člověk kolem sebe svou bublinu. Ale co když ta bublina už nějakou chvilku pomalu ale jistě splaskávala? byla pořád menší a menší..... a zbývá ještě vůbec nějaká? Kamarádů má člověk docela hodně, ale přátel ne, přátel je vždycky málo. Většina moudrých nepříliš optimistických s tím už od přírody počítá, a když potkají jednoho, jsou šťastní. Ale když potkají ještě druhého, třetího, čtvrtého a pátého, určitě nebudou říkat: sorry, ty už jsi přes rozpočet, najdi si někoho, kdo má ještě v kurníku volno. Naopak, to se takovým: klidně si přisedni, to bidlo má nosnost 500 kilo, plýtvá a kdyby to prasklo, tak co, na zemi se taky dá sedět, i když to v zimě trochu studí do zadku... Říkáte si, jak jste si to dobře zařídili. V kurníku je pěkně vydýcháno, ale hlavně, že je teplo.... jenže pak přijde závan mnohem čerstvějšího vzduchu odněkud zvenku, začalo jaro. A dusit se v tom malém prostoru najednou přestává být takové, jako předtím. Mám křídla, mám peří, co se leskne na slunci, a sakra mi to na tom slunku sluší, tak co bych nelítala? Vyjdou všichni, postupně. Ale vrátí se jich jen málo.... Kdybych aspoň věděla, jestli jsem už odletěla nebo ještě ne. Protože většina ostatních už jo. Nevím, jestli jsem vevnitř nebo venku a koukám z okna, ale mám nezvratný pocit toho, že se mi všichni ztrácí v dálce. Držet je na vodítku nemá cenu. V každém je někde hluboko něco mnohem silnějšího, než všechny řemeny. A pokud řemen neumí aspoň dočasně povolit, to něco jej prostě přetrhne. A tak jsem pouštěla, pouštěla.... říkala jsem si: pořád je nás dost.... a jak se předtím počítalo nahoru, teď se odpočítávalo hezky podle pravidel. Měla jsem pocit, že nový rok jen tak nepřijde..... předevčírem jsem říkala 3, večra 2, dneska říkám 1....... A zítra? Kolik nás bude sedět uvnitř a kolik dalekohled s takovouhle čočkou už nezachytí?
Žádné komentáře:
Okomentovat